Jen řeky hučí ve sny ti a k spánku,
můj Zvíkove, les šumí ti, pták zpívá.
Však neděle když přijde, do červánků
tě budí hlahol, smích, hra skotačivá.
Rej v nádvoří, zpěv, cinkot skla i džbánků,
při kolovrátku pod lipou, jež kývá,
na písku dívky, zardělé až k spánku,
se točí, sukně po větru jim splývá.
A za zdí starou, jež se boří, mladé
hoch dívce první políbení krade,
kdo rozpak vidí, kdo stisk ruky chvějný?
Jen starý hrad. Ten hledí na ně s výše,
na Václava si myslí, na Záviše,
a praví k sobě: Svět je stále stejný!