Čtu „Sekerníka“. Vlna šplouchá tiše
mi u nohou. Hrad v jitřním ozáření,
a v staré zdi a šedém na kameni
jak slunce když svým zlatým štětcem píše.
Již s knihy bloudí oko do skal výše
a na proudy, jež přes balvan se pění,
sta tisíc jisker tančí, políbení
kam vtisklo slunce. Země teplem dýše...
A zavru oči... Pod Zvíkova rumy
poslouchám zticha, v dvojím různém hlasu
jak Otava i Vltava si šumí.
Kol moucha bzučí, hledá květ, jenž pro ni.
A polena, jak v nedalekém plasu
o skály bijí, jasným hlasem zvoní...