Zeď kácí se, a kámen padá, padá...
A mezi rumy, na skálu, jež zryta,
si sedá černý mech, a blín se chytá,
a přes vše pne se ostružina mladá.
Však dál, ó, viz! těch štíhlých sloupů řada,
a gothickým jak oknem zeleň kmitá,
jak v arkad krásu, dříve hnízdo hada,
se obrazů již mísí barva sytá.
Co vetché, padlo – bolí tě ten zvuk,
když padne kámen s rozoraných skal?
Ach, k čemu slzy, k čemu líc tvá bledá?!
Tu hleď, jak palác z rumů černých vstal,
jak po staletích krásu našel vnuk,
a jak ta krása výš a výš se zvedá!