I ve své zkáze, s ranami a vráskou
jsi krásný dosud, ne žebravý kmet,
jen schudlý král tu stojíš, hrdý vzhled,
a vzdorně čelíš bouřím svojí hláskou.
Vše kolem tebe tichou zvučí zkazkou,
můj Zvíkove, z těch dávno přešlých let,
a já a vše, co kolem život spřed’,
jak stejnou k tobě hledělo by láskou.
Tvé lesy kolem – slávy pamětníci
i tvého pádu – nepokojným rtem
do snů tvých starých věčně ševelící.
Dvě řeky kolem – jak dvě bílá paže,
a jimi rodná objímá tě zem
a ke své hrudi tiskne tě a váže.