Ty, jenž pěl’s: „Mně v slávských krajinách
sama zem již voní příjemněji!“,
po letech se vracíš, kost a prach,
ve vlast svou, v tu měkkou náruč její.
Zda se srdcí struny rozechvějí
mocněj nám teď hudbou tvojich snah,
mezi námi když tu v hrobu tmách
budeš snít své velké o Ideji?
Ó, kéž zem ti sladce u nás voní,
zahrnou tě květy, hřeje zář,
velké srdce, z něhož mír se roní!
Ustaň, ztiš se, vřavo svárů děsná,
aspoň teď, kdy on, jenž na oltář
vlast zved, spí tu... nebuďme jej ze sna!