Již jdete přes práh otcovského domu,
ve vlasech myrtu, vaše skráň se chýlí,
a duše chví se... Květ jste něžný, bílý,
jenž nevěděl, ach, komu zkvetl, komu?
Teď víte již. Ó, Bože, kde vzít síly
tu radost unést! Holé sněti stromů
vy nezříte, jen květy v slunce lomu,
zní zvony, srdce za oblakem pílí.
A přece zas – co život tají v clony?!
Ó, jděte jistě! Srdcí milliony,
jimž píseň otce Vašeho chlad rosy
v dnech dala horkých, ve mrazu je hřála,
je zvedala, je spíjela, jim plála,
Vám, za vše vděčny, všecko štěstí prosí.