Stár, osleplý již, podle staré zvěsti,
ku soše, která – právě našli ji –
div Hellady a lilje lilijí,
tak svítila, dal Angelo se vésti.
A žasli všichni, vlnu linií
jak jeho prsty hladí, tisknou, pěstí,
jak božskou krásou co se opijí,
tvář starce chorou polil záblesk štěstí.
Byl slep, byl zbaven slunečního jasu,
a přece smysl zbyl mu cítit krásu,
a pro ten tiše nesl stáří sudbu.
Ach, ano, tak, ať los můj jakýkoli,
ať odrán žitím třeba, strom jen holý,
přec ještě moci veršů vnímat hudbu!