Ach, zase sonet! – sykne mnohý v strachu,
že znělek potopa už zase kvačí –
Vždyť řek’ jsi, jeho pouta že tě tlačí,
vždyť odpřisáh’s jej dávno, milý brachu!
Je pravda, pravda. Tvář mám studem v nachu,
a kdybych moh’, já zastřel bych ji radši,
vždyť nezapírám – vím, že hrstka hrachu
jak u mne na zeď padla sotva hladší.
Též kritiku ctím, básníků v ní věno,
a měl jsem také jinak políčeno,
bych přízeň sobě získal v milé vlasti.
Co mohu já však, když ta myška bílá,
jíž myšlénka se říká, nápad spílá,
se chytila mi právě do té pasti?!