Kdes četl jsem, že žijem’ ve svých dětech
svůj život znovu... A já tak se chvěji!
Jak? Znovu cítit všecku beznaději,
svá zklamání po utišení letech?
Zas zuby vztekem zatínati v retech,
zas bolem šílet ve plamenů reji,
svůj každý ústrk najít, trny v květech,
stesk, hřích i nudu v přešlé hrůze její?
A přec chci žít to, najdu-li též znovu
svou dětskou píseň, notu skřivánkovu
nad zlatým polem, plným zkvetlých máků.
A nad motýlem, květem, hračkou malou
svůj smích, svůj jásot, dávnou vyprchalou
svou čistou radost v děcka svého zraku.