Jak pták, jenž pěje, když vše počne kvésti,
od ranní zoře po hvězd třpytných čas
a ještě pak, kdy sen se na vše střás,
sní nové zpěvy na své ratolesti:
já před lety jsem zpíval – jaké štěstí!
A tu, jak tryskal zpěv můj zas a zas,
mne okřikovat jal se drsný hlas,
a když jsem dál pěl, hrozili mi pěstí.
Teď sám již zvolna zmlkám – jaký div?
Již není kolem záře, lásky, květů –
jen zřídka z hrudi píseň vzletí čistá.
A hlas teď, jenž mne umlčoval dřív,
mne nutí: „Zpívej! Zpěv tvůj schází světu!“
Pták ale mlčí! K odletu se chystá.