Kollárův sonet podoben je chrámu,
kde věčný chlad a ticho, závoj šera,
kde na oltáři v začernalém rámu
se stkví v svém smutku velká Slávy dcera.
A Vrchlického palác je, a plá mu
sta nad portálem zdob a socha sterá,
a Sládkův dvorec, živý dnes i včera,
leč z pevné žuly, dubového trámu.
A sonet můj, ach, Bože, hnízdo ptačí,
jež upleteno z hlíny jen a trávy,
se pod krovy těch velkých staveb tlačí
a ví, co zlobě odolává kleté,
že ony stát tu budou plny slávy,
až hnízdo dávno bouř a vítr smete!