Ve snách jsem viděl obraz naší doby:
Byl čárný sad, pln skvoucích vodometů
a svěžích trávníkův a žhavých květů,
tu vtkány v záhon a tu cesty zdobí.
V tom kejklíři sem vjeli, frašky robí,
zříš paňáců a harlekýnů četu,
a dav jak šílen v divém hřmí k nim letu
přes záhony – teď mrtvých květů hroby.
Sta prskavek a raket srší v tmavu,
a smích a jásot, tlesk a dusot davů,
pak hasne vše a zmlká... Vstává ráno
tak mrzuté a líné. Mha je šedá.
Zrak marně krásu zhaslých třpytů hledá.
A co těch květů, co jich pošlapáno!