Pracoval jsem dost i bádal,
miloval.jsem dost i strádal,
dosti rozžal hrobních svěc,
za své trpěl, cizí hříchy,
ale jenom úsměv tichý
zbyl mi z všeho na konec.
Vytrhnul jsem zuby hadu,
uštknut, z rány vyssál zradu,
zlobu, posměch, plamen běd,
a z nich – nevím, jak se zdařil –
v písních svých já lék jsem svařil,
všechněm bolům protijed.
Ve dnech mládí, jak už bývá,
zřel jsem, jak mi sláva kývá,
jak mi záře zlatí líc;
zmoudřel jsem však dosti záhy,
dnes, ač třeba v polou dráhy,
netoužím a nechci nic.
A přec jedno. Za vše trudy,
za vše muka práce, nudy,
za vši bolest ostrých střel,
za vši oběť krve, síly,
za ztracený čas, jenž pílí,
jedno jen bych vědět chtěl:
Jeden muk že plam jsem zhasil,
jedno zrno dobra zasil,
jednu slzu setřel s řas,
jeden povzdech stlumil v strasti,
jeden krok chyt’ nad propastí –
a pak rád bych zmlk’ a zhas’.