Od svého otce mrtvoly jsem šel,
to bylo z jara, ale příliš záhy;
a večer byl a šeřil se a tměl,
a drobný sníh se sypal v ulic dráhy.
To bylo jaro! Místo květů sníh
a místo slunce těžká chladná mlha,
a co má oko vzpláti v nadějích,
jen slzami se zalívá a vlhá.
Já šel jsem, šel, ne, potácel se dál,
kam, Bože, kam, kam bludný krok svůj vésti?...
Kdes kolovrátek živou píseň hrál,
a někdo kolem smál se, v srdci štěstí.
Dál, bolí to, a kdo můj slyší vzdech?
Jak nezraněn tak žitím projdeš stěží!
A nač ten celý shon a ruch a spěch,
když on tam doma klidně, tiše leží?!
A tmělo se i v duši mé vždy víc,
a svítilny, jež táhly se kol v dáli,
jak při pohřbu zář pochodní a svíc
mi v smutné mlze podvečerní plály.