Smutné oči zřel jsem jedenkráte,
byly bezdně hluboké a tmavé
jako proud, jímž Smrti člun jen plave,
jako propast, hrob, kde všecko máte.
Boly, jež v nich spaly, byly svaté,
slzy, jež z nich tekly, těžké, pravé,
ale vyschly, vzdechy přešly štkavé,
hrůzný klid v nich nic už nepomate.
Anděl smutku nemá hlubších zraků:
padalo to v duši z nich jak z mraků,
kdy už listí se stromů je sváté.
Smích vad’ na rtu, prchlo sladké snění,
cítil’s všeho marnost jen a mření.
Smutné oči, kde as nyní pláte?