Já smutná okna znám a není
snad smutnějších už oken více,
to do parku, jenž květ a pění,
jsou okna dětské nemocnice.
Jsou velká, bílá, mřížovatá,
a bolesť chví se pode všemi,
jen hlavička se časem zlatá
tam zakolísá za mřížemi.
A dívá se v ty barvy květů
a v slunce, duhy vodotrysku
a na děti, jež honí se tu,
a na děti, jež hrají v písku.
Já vidím jen ten pohled palný
do bílých cest a v stíny stromů,
však slyším v duchu pláč hned žalný:
Ach, mami – domů, domů, domů!
A pod okny, jen oči zvednu,
jde vůz mi černý ve ústrety:
to hlavičku zas vezou jednu
kams do trávníků mezi květy.