Benátskou lampu, jež v mé jizbě visí
s hrou barevných skel, jak když jímá hoře
pro jihu azur, který hrál v nich kdysi,
a pro ten, který jimi chvěl, van moře.
V mé staré skříni, plné ptáků, květů,
to často praskne za nočního ticha,
jak po jabotech, sladkém menuetu
a po cínových mísách když si vzdychá.
Ten starý kahan z červenavé hlíny,
jenž v jizbu moji vnesen pro ozdobu,
jak zpět by toužil ve hluboké stíny
a v posvátný mír egyptského hrobu.
A antické to zrcadlo mé z kovu,
jež měděnky už plíseň kryje místy,
se chví jak touhou, cítit v sobě znovu
žen dávných profil, spanilý a čistý...