Plamen vášně, vichr horoucí touhy
v noci tmách, kdy dech se v objetí úží,
srdce tvého – snila sen tichý, dlouhý –
rozdechl růži.
A teď skráň tvá často v snění se chýlí,
v tichou jizbu když se přikrádá měsíc,
nelkáš pro sen poupěte v teskné chvíli,
čistotu světic.
Ale sníš, jak jedno srdci teď zbývá,
již se neptat, co mohlo být a může,
jen těm větrům, parný kdy žár se slívá,
z krvavé růže
Házet lístek za lístkem teplý, ryzí,
jak se krev tvá ohnivě na něm nítí,
a jen cítit, s každým jak plyne, mizí,
ztrácí se žití.
Na tvém čele stín se zahoupal v muce,
prsa sotva unesou vzdechu tíži,
ale v tom již na ňadrech tvoje ruce
věrně se kříží.