Květ pod nohy chtějte jim naklásti,
jim věnčte růžemi čelo,
v těch očích jejich jak v propasti
vždy jak by se tmělo a tmělo.
A nechť si již úsměv nebo smích
jim na rty někdy přec skočí,
vše hasne tak záhy jako v mih,
a tím víc tmějí se oči.
V nich smutek, ať sníh je po lese,
ať vesna s květy je blízka,
jak v očích těch, kterým stále se
po dálném domově stýská.