„Bůh milostiv mi přeje,
ó! kněže Ambroži,
že v poli dá mi umřít,
ne v domě na loži.
Van větru milý cítím,
to boží dech je sám,
pod stromem jsem se zrodil,
pod stromem umírám.
Tmou zastřeny mé oči,
a přec jsem jasně zřel,
a Bůh mne vytrh’ stokrát
i z pěsti nepřátel.
Sám nepřemožen nikdy,
jsem škůdce pravdy bil
a cepem pouhé plevy
od zrní oddělil.
Byl bouř jsem, jež vzduch čistí,
byl blesk jsem v oblaku,
trůn podlého jsem zrádce,
vlast zbavil cizáků.
Leč nejvýš kladu, svodům
že odolal jsem všem
a za své služby všecky
nic nikdy nevzal jsem.
Ni dvůr, ni hrad, ni město,
ač sta jsem dobyl jich,
a tak jsem chud, jak žebrák
je v nejbědnějších vsích.
Co odkázati nemám,
jsa prost všech pokladů,
a tak jen sama sebe
vám dávám k příkladu!“
Tak při skonu děl Žižka,
a lkal kol všechen lid,
však po jeho se tváři
již hostil mír a klid.