V síň vešla k básníku a takto děla:
„Vše nech a pojď... mne poslal k tobě Bůh,
jenž tvými ústy mluvil v dav, jenž hluch
šel dál neb trn do tvého bodal čela.
Za rovného tě sobě měli zcela,
jak oni pil’s a jed a dýchal vzduch
a znaven byl a hověl chtíči těla:
co světem znít má, mluvit můž’ jen duch!
Co bylo slabé, křehké, zemské v tobě,
pojď složit v zem, ať shnije to tam v hrobě,
pak naslouchati budou tvému zvuku.
Bez těla hlas jen pouhý, jako s nebe
k nim bude znít, že zapomenou sebe...“
A básník vstal a podal Smrti ruku.