V své vlídné, světlé cele klášterní u okna večer seděl Astorga, ven hledě v dumách. V záři západu, jež v jizbu šlehla, hrála na stole
po knihách, svazcích not a nástrojích, se chorobnější zdála jeho líc, jíž vzácný rod vtisk stejně zřejmý znak jak umění a život. Předčasně
mu zryla čelo muka mladosti, jež honila jej světem, jako list když zmítán vichrem. – Jemu u nohou mnich seděl mladý, mlčky stíhaje
i zář i stín, jenž přelét mistra tvář. Ten ven se díval v snách a promluvil: „Teď čárný as je pohled na město, když v záplavě se koupá, v poslední
když záři na sta věží blýská kol a staré zdivo rdí se, úsměvu jak by byl zákmit přeběh přeci tvář té vaší Prahy – aby za mžik zhas
a stesk a smutek se zas rozložil i po městě i lidem po lících. Já smutnějších jsem tváří neviděl než tady v Praze; všichni smutni jste,
a truchlivý a divný smutek váš mě tolik dojal a tak vábil k vám.“ – Máš pravdu, maestro – mladý řekl mnich – jsme všichni smutni. Naši dědové
tu vytrpěli muka nesmírná, a bolest jejich rysů na syny i vnuky přešla, stále dědí se jak minulosti odkaz, žaloba
jak tichá v každou tvář když vepsána. – „Let řadu žiji zde – děl Astorga – a nevím o tom; bratře, vypravuj, co dělo se tu, jaké osudy
vás zkrušily.“ Mnich trpce usmál se. – Ó, maestro, kniha, v které psány jsou té země osudy, je plna slz a plna krve; nechtěj, z počátku
bych převracel v ní listy, poslední snad přečíst stačí, vše bys pochopil. Znáš Týna věže, jež tu blízko pnou se k nebi vzhůru. Právě proti nim –
sto let je tomu – stálo lešení, a na ně vstoup – – – „Ó, zadrž!“ mistr vzkřik’, „proč vyprávíš mi, co tak dobře znám? Na lešení vstoup bledý statný muž,
by vzdorně přijal za svůj odboj trest, ni svalem nehnul, nelkal, neprosil – – – “ – Ne, mistře, tak – děl mnich – ne jeden muž, jich dvacet sedm bylo, jeden kmet
byl stříbrovlasý, všichni stateční a vzácní páni, proti císaři že zvedli odboj, svaté církve řád že rušili, jsou katu vydáni.
Je pravda, hřích jich velký byl, leč trest byl viny těžší, celá naše zem v nich umírala. Jazyk z úst jim rván, jim osekány ruce, sťata leb.
Ó, divadlo to hrůzné bylo as, můj vyprávěl děd – – – Astorga se třás jak suchá snět ve vichru podzimním, na čele jeho mezi brvami
mu nabíhala žíla, blesků žár zrak jeho metal, prudce vstal a páž svou vytrčil, jak smazati by chtěl ten obraz hrůzný, který před ním stál.
„Ó, hrůzné divadlo! – vzkřik – zřím tě zas! Na lešení můj otec stojí bled, leč vzpřímen, vzdorný; ještě promluvit chce v chvíli slední, jenom s bohem dát
snad synáčku, jenž matky drže se, jež zlomena jak v bouři lilije, se dívá v slzách na smrt otcovu. Leč bubny víří již, teď meč se blýsk,
a zkrvácená hlava kutálí se k nohám matky, která umírá. Ó, bído, bído! chmurná vidino, kdy ztratíš se mi s očí?“ – – – Znaven kles
zpět do sedadla, k srdci sáhl si, jak by chtěl zkrotit bouřný jeho tluk, a zůstal bez hnutí. Leč za chvíli se vzpamatoval, tiše promluvil:
„Bůh jistě dobře kroky moje ved sem v město vaše; cítím, jenom zde že dopsati své mohu Requiem, v němž bolest má se slije s bolestí
té země celé – papír podej mi!“ Tu slzy v očích, mlčky povstal mnich a papír podal mu, kde černalo se hojně not již – mistr sehnul se,
pár not jen připsal a jak v myšlenkách zpět padl v křesle – – – – Příliš unaven jsi, mistře, dnes již – měkce řekl mnich – nech práce již – – – Ó, probůh, mistře! – vzkřik,
neb tělo mistra mocně škubnulo as dvakrát sebou, z hrdla úzkostný se vydral ston a ropot chrčivý a umlkl – – – Byl mrtev Astorga.
Cookies on Poetry Cove