My tlumili svůj smích, svá políbení kradli
a jásot ukryli si v duše kalichu,
a píseň kývla-li, ten anděl nad sníh padlý,
já zpíval o štěstí si jenom potichu.
Jen tiše – šeptli jsme – ať krutou závist bohů,
ať Osud z dřímoty náš výkřik nevzbudí
a hroznou, hromovou ať nepostaví nohu
nám na květ zázračný, jenž zkvet’ nám ve hrudi.
A snili, snili jsme – leč co ta snaha všecka,
by světu stajen byl květ zlatý kapradí?
My tlumili svůj smích, a pláč našeho děcka
to štěstí veliké teď přece vyzradí.