Ni skřivánek tak jasně neplesá,
když probudiv se v poli na úsvitě,
si na modravá vzletí nebesa,
jak umíš plesat ty, mé zlaté dítě?
Ni hrdlička kdes v lesích kvetoucích,
než večer padne hvězdnatý a vlahý,
tak bezstarostný, lehký nemá smích,
jak umíš smát se ty, můj hochu drahý!
Ó, sladký smích! Co všecko slyším v něm!
Zpěv pěnice na květné ratolesti,
šum potoků, zvěst, ráj že není snem,
že na světě zde dosud chodí štěstí.
A přec – mne pochyb svírá již jen noc,
a všecky barvy šednou mi a šednou:
ó, jako ty se zasmát ještě moc’,
tak lehce, šťastně zasmát se jen jednou!