To není, co teď padá v líchy,
kamkoli zraky upnete,
jak mihotavý úsměv tichý
chorého v loži dítěte.
To jako velká štěstí záře,
radosti síla hojivá,
se přes lán, luh, přes země tváře
kolem a kolem rozlívá.
A zlatem plá a hrá to všudy,
široké cesty, pěšin pruh,
kmen štíhlých stromů, zeď i hrudy,
všecek ten chvějící se vzduch.
I sedlák, který s dvěma voly
lán oře, pluhem rozrytý,
svůj poprášený kabát v poli
celý má září politý.
A jak je vidět, v jakou dáli!
všecko se zdá tak blízko být,
i dálné vsi, i les, i skály,
ve slunci svítí jejich štít.
Kočáru svitnou letné osy,
jak jen v ně padne záře lesk,
a s holí jak jde cestou kdosi,
šlehne to časem jako blesk.
Ve blízkém městě v tomto mžiku
v jasných, hle, rysech chrámu věž,
i hodiny na ciferníku
na zlatém, zářném hádat chceš.
Té štěstí záře! Však je z jara,
a víš hned, zkad se pramení,
tak šťastný, jak teď země stará,
každý je ve svém – tvoření!