Mě nic tak v duši nedojímá
jak sluneční den v jeseni,
kdy list ti padá před očima
a v poli teskné mlčení.
A kdy jen slunná zář tě mate,
jež chvílemi i zahřeje,
jak když je dosud léto zlaté
a mládí, štěstí, naděje.
A v snění vždycky skolébá mě
ten bledý úsměv Jeseně,
že ku známé jsem vešel dámě,
jež umí vést si vznešeně.
Ta milá, bledá trpitelka,
ó, bože, jaká proměna!
se nesvěřuje s hořem, nelká
pro léta štěstí ztracená.
Ne, sedí tiše, bez pohnutí
a v proudu živé zábavy
se do úsměvu stále nutí,
dál šinouc hovor pátravý.
Chce dokázat, že šťastna, mocí
a bojí se, by pohled zlý
snad nestih’ stopy dlouhých nocí
a slzy, které nedoschly...