Sluneční paprslek, jak by se bál,
plíží se podlahou do jizby dál.
Jakoby po špičkách do síně vtáh’
po šeru, po chladu, po zimách.
Sluneční paprsku, šlehni mi v hruď,
co mi tam umřelo, zase mi zbuď!
Co jsem kdy miloval, co jsem měl rád,
zahřej a zadýchej, nech mi to vzplát!
Cesty jsi vyzlatil, mhy strhal teď,
květem jsi obalil prastarou sněť.
Venku je jaro a děti jdou k hrám –
což mám být na světě smutný dnes sám?