Když mi někdy do dílny
zlaté slunce slétne,
něco mne tak zabolí,
zírám oknem do polí
na to nebe modravé,
na ty louky květné.
Jako moře zvlněn klas
do zlata se třpytí –
zmlkne chvíli dunivá
hudba mého kladiva,
myslím, jak je dlouhý den
a jak těžké žití.
A pak cítím únavu,
tělo jako zdrané,
ba i perlík pojednou,
sotva že jej pozvednou
ruce moje nad hlavu,
jak se těžkým stane.
Ale pak si vzpomínám
zase na své děti,
jak si hrají před prahem,
a po mraku neblahém
úsměv už mi přes ústa
ze srdce ven letí.
Rostou, rostou jako z vod,
pracovati třeba,
aby práce prokletá
nevzala jim za léta,
po čem se mi zastesklo
pro ten kousek chleba.
Aby černý, dusný mrak
na čílka jim nesed’ –
Bože, jak ten perlík teď
jako stéblo, jako sněť,
pozvednu jich nad hlavou
v jedné ruce deset!