V červnový večer chodím po nábřeží,
vzduch vlahý je a plný květin dechu,
leč na mém čele těžké mraky leží,
a chvílemi jak ubránit se vzdechu?
Teď na Slovensku boj as plane divý,
kdo nemyslí naň, ach, kdo zapomíná? –
A kolem hovor chodců zvučí živý,
a veselá zní hudba od Žofína.
Pár měsíců, co skutá pro staletí,
tam rozlomena pouta bědné láje
bez práv a hlasu, a co do objetí
vlast vine si ty vykoupené kraje.
A zas již Maďar sahá po nich dravý,
zpět z matčina je vyrvati chce klína...
A koho potkám, směje se a baví,
a veselá zní hudba od Žofína.
Již zřím, jak tyran nová pouta strohá
skul Slovensku a pevněji je váže,
jak po šíjích zas šlape jeho noha,
rve jazyk z úst a v temno věznic káže
ty smělce vrhnout, kterým na mžik zdálo
se o ráji, hlav na sta za trest stíná...
A tu? Co světel zářivých hle vzplálo!
A veselá zní hudba od Žofína.
Ne, nedáme jich. Co však krve vřelé
zas vytryskne, co srdcí dotluče tam,
jež mohla bíti ve zvon země celé
a ke hvězdným až doletěti metám!
Snad teď již přes ně děla hřmí a jízda,
a otce ztrácí droboť, matka syna...
Jak bolí, když kol kuplet někdo hvízdá!
A veselá zní hudba od Žofína...