Ó, zřím vás! a v mé duši se všecek zvlnil cit: Tys Bába – a ty Veles – a ty zde Svantovít,
a vy ti bůžci malí, již, v domě svatí všem, jste v záři krbu stáli nad starým ohništěm!
Jak vesele ten plamen si v krbu praskal, plál, kol vašich hlav a ramen se stíny sobě hrál,
co ženy předly, vítr bil zimní do krovu, a muži smědí snili o lupu, o lovu.
Zřím vašich božnic slávu, nad mořem chrám váš čnět a žreců průvod tichý a člunů hbitý let;
výš pod starými duby dým kroužit obětí, a pak – jen zápas hrubý a zmar a prokletí!
Třesk mečů – padlá těla – křik – požár – trosky – krev – pád hvozdů do popela – nového boha zpěv;
chrám rozbořený plane nad lesy Rujany, a vy – jen rozmetané a staré balvany!
Ó, dobře tak! Vy špatně jste střehli krb i dům, sil nedali jste pažím v boj proti cizincům,
ni nesváru, ni zrady jste nezašlápli blín, když s křížem táhly řady, kde váš byl hromoklín?
Z úst jazyk rvát jste dali pro pozdních věků sten, pro svého lidu žaly zem na pospas a v plen.
Za vaši slabost, mdlobu a malomoc a klam vás poslední žrec skácet měl toporem svým sám!
A přec – když praděd tesa vás hrubě pro oltář, zda nechtěl v kámen vrýti jen svého kmene tvář?
A přec – mně v duši jihne – jste velcí byli kdys, a zrak můj zří, zda stihne kýs příbuzenský rys.
A znovu mě to vábí před vámi státi v snech, a mračné rysy Báby jsou náhle plny něh,
mně zdá se: chví se – roste, jak zvlněn ves můj cit – já ohléd’ se a musil ten kámen políbit!
Cookies on Poetry Cove