Po práci unaven jsem sám si vyšel v pole,
list šeptal v korunách a zrající klas dole,
a západ zhasínal a usínala země.
A jak tak v pochybách a v těžkých dumách tonu,
tím listů šuměním a měkkým hlasem zvonů
a tichem svátečním děl krásný večer ke mně:
Nech tíži záhad všech a pochyby nech žití,
hleď raděj, na nebi co zlatých hvězd se třpytí
a dole od rosy jak perlí se již tráva.
Svou duši otevři jen vlivu mojí síly
jak zem a všecko v ní: strom, zvíře i květ bílý
i ptáče potutelné, jež pod mým pláštěm spává.
Já od hvězd nesu mír a oddech tichý nesu,
sen vábný pod řasy a slavičí zpěv lesu,
svůj dech spoj s dechem mým – je teplý a je sladký! –
A vánek lahodný se dotknul mého čela,
jež bylo horoucí jak dílny výheň vřelá –
já cítil polibek jak od své dobré matky...