Když navždy usnu dříve
než, drahá duše, ty,
ó neplač mi a ulož
mě sama pod květy.
A hlíny hrst, již hodíš,
dřív na svých přidrž rtech,
já budu pak cítit stále
tvůj sladký, teplý dech.
A přijď mi povědít o všem
pak aspoň rok co rok,
já nikdy jsem nespal tvrdě,
mě probudí hned tvůj krok.
A bude-li žít ti těžko,
pak teprv ke mně přijď,
já vedle sebe ti nechám
už napřed země píď!