Před mýma očima šlo třicet mojich roků,
jak na stěně když za stínem jde stín,
šly nocí v tajemném a přitlumeném kroku,
a já jsem cítil růží dech i blín.
Šla leta dětství, na rtech usmívání,
a s klidem nebes v očích věřících,
šel rok, jenž sbořil dětinných snů báni
a zburcoval mě v život, na rtu smích.
Šla leta práce, nevlídná a šedá,
a roky bojů, těžký v rukou kyj,
jen jeden, hle, číš zlatou vzhůru zvedá,
a slyším ještě, jak dí: Hochu, pij!
Pij, nadšením ať oči tvoje planou!
A roky práce, touhy, lásky jdou,
a s krvavou jde jeden v srdci ranou
a slzou v oku mrazem ustydlou.
Pak hořkých let a smutných táhne řada,
těch nedůvěrou otrávených dob,
ó, cítím, jak má touha žíti zvadá,
jak syt a znaven klesám v náruč mdlob.
Leč vstal jsem zas. Řad roků dále kráčí.
Kdos polibkem mi dlouhým tlumí vzdech
a vlhké čelo otírá mi v pláči
a láskou křísí v prsou nový žeh.
Však s novým žitím muka, která pálí,
zas vstala nová s trýzní trnů zlou.
Hle, poslední z mých let už mizí v dáli
a ohlíží se plaše za sebou. . .