Byjvaly na Chodsku
žencký slný,
zvíhly pět věrtálů,
pytel plnyj.
Přes naší Čerchovku
lavku chtíli,
plesknatyj vybrali
kámen bílyj.
Hale pak kámen ten
dlouhyj, houzkyj,
nemohli pozvíhnout
šichní muzský.
Koně hned přivedli
zez mařtalí,
hale jen prostranky
přetrhali.
Jedna vtom teta de
s hyjnem husím:
„Té žádný, počkyjte,
já to zkusím!“
Smíli se, hale pak,
na mou duchu:
vona ho přenesla
ve fěrtuchu.