Jaká tíseň, tepot křídel,
jaké chvění, vlání šumné!
Sletěly se ze svých sídel
moje písně zase u mne.
Sedím ve snách mezi všemi
v dumné chvíli za večera.
Drahé písně, povězte mi,
jaký byt jste našly která?
– Do dětské jsem duše padla,
na čistých se chvím jen retech. –
– V dívčí srdce jsem se vkradla,
spím tam v lásky snech a květech. –
– Bydlím v čisté jizbě vlídné,
těším smutnou chudou vdovu,
o štěstí, kdy naděj stydne,
zpívám jí a sílím znovu. –
– V hřbitovním jsem sedla keři,
mrtvým zvěst svou pěla zticha. –
– A já v lese, jenž se šeří. –
– A já v tiché cele mnicha. –
– Na své pouti zbloudila jsem
v studentovu prostou síňku. –
– Zbudila jsem tichým hlasem
starci sladkou upomínku. –
A ty, jejíž křídla bílá
vzpomínala první na sníh,
jež jsi ze všech nejvíc pila
krve v mojich prsou vlastních?
– Do pusté zpět hnána hluše
od prahu, kde chlad mě mrazil,
nenašla jsem žádné duše,
v žádném srdci tichý asyl.
Let můj byl tak smutný, krátký,
kdos’ mě zranil do krvava... –
Pojď jen v nitro moje zpátky
a tam umři – písni pravá!