Kdy vstává den, ni večer v stín kdy hasne,
ty nevíš, dívko! Jsi, ó, dítě, šťastné,
když před domem, kam vyjdeš, záři cítí
tvá bílá dlaň! Ty’s neviděla v žití
ni hvězd, ni slunce, červánky ni duhu,
ni zeleň luhu,
ni modro, listí, léta sled když mizí:
vše tobě cizí.
Vším, co tu září, blýská, hraje v zlatu,
v tisíci barev, spijem’ oko v chvatu,
a hasne všecko. Po slunečním jase
jen věčný stín se chvěje v naší řase,
Mžik záře jen, a potom všichni v hrobě
jsme rovni tobě.
Ty budeš klidně, tiše umřít moci:
v noc půjdeš z noci.