Slavík.

V dnech léta, kdy žhne slunce žár, kol chrámu když jdem’ po ulici, vždy ovane chlad jeho líci a zve tě vejít na chvíl pár.

Tak také bylo. A on vstoup’. Ten chrám byl velký, dlouhý, stmělý, a varhany tam z hloubky zněly, a k oknům táh’ se dýmu sloup.

Tam monstrance plál zlatý jas, a kmital plamen žlutých svící, hned roztoužen, hned jásající zněl chrámem s kůru sladký hlas.

A hlas ten byl tak měkký, čist, a tolik citu se v něm chvělo, že dojat přejel zrak a čelo a zachvěl se jak stromu list.

A hlas ten nutil hledat jej na vysokém a stmělém kůru, a jak tak zvedl zraky vzhůru, zřel dívčí bledý obličej.

Tak uviděl ji první den a pak jen musil myslit na ni a úsměv, pozdrav, stopování – ni v chodu lásky není změn!

Chyt’ v proud jej lásky prudký vír. Vždy provázel ji, kdy šla z hodin, jež měla v městě u pár rodin, to ve zpěvu a na klavír.

A chodíval i za ní v chrám a bloudívali potom spolu: dva květy na jediném stvolu, dvě děti, jež spjal osud k hrám.

Jen v nadějích a lásky snách a její mukách žili oba – Co kolej! A co zkoušek doba! Čas na to neměl v myšlénkách.

Tou dobou na vsi v klínu hor se těšívalo srdce matky, že záhy sen se splní sladký, plod práce její, bídy vzdor.

Však někdy přec se zdálo jí, že doba to již dlouhá, dlouhá, a psala, psala, jedna touha, a snad že syn ji spokojí.

Vždy uspokojil – tak málo slov mu stačívalo vřelých tady, že dříve ne, až doktor mladý se navrátí pod rodný krov.

Pak míval zase dlouho klid, a šlo to dál, jen srdce vadlo tam v horách – a ji pro divadlo dal někdo v zpěvu vycvičit.

Sen slávy a sen lásky s ním, sta růží padá, rukou kyne, a oni spolu – všecko jiné je proti tomu prázdný dým!

Byl první výstup. Potom zas vždy u divadla čekal na ni, o lásce mluvil bez ustání – ji těšil šperk a věnce, kvas.

A usmála se ze zvyku, a Bůh ví, na co myslila si, když chválil její hlas a vlasy a říkal jí: můj slavíku!

A před divadlem kdys jak stál, zřel ekypáž, kde v oknech clona, a s pánem kýms tam vklouzla ona, a kočár letěl mlhou v dál...

On vrhnout chtěl se pod kola a chytil hlavu, jak šílí, pak za vozem lét’, co měl síly, a myslil, že ho zavolá.

A bloudil městem celou noc a domů šel, kdy den se zlatil, teď viděl všecko, co s ní ztratil, i proklel navždy její moc.

Své matky vzpomněl a svých let a plakal, plakal v muky žáru, pak vzpomněl, kterak u kočáru ta dvířka bouchla, zaťal ret.

Vše proklel, hlas i ozvěnu, již budil, slávu, potlesk davů, a v zoufalosti horkou hlavu si rozbiti chtěl o stěnu.

Však potom našel trochu knih, jež ve prachu léta dlely, a s pevnou vůlí po den celý se nořil v práci, něm a tich.

Sám divil se, že tolik sil mu po té noci ještě zbylo. – A šel pak, hodin šest kdy bilo, by v divadlo ji provodil...