Tak pověst dí: Král Jan dal kdysi v chvatu
slavíků na sta schytat v celém kraji,
a královně, jíž radost ta se tají,
je pustil v lesy kolem Křivoklátu.
A když pak noc v svém hvězdném sjela šatu,
těch kaskád zpěvných, jež se rozlévají!
To zpívá zem i nebe, vlny v háji
i vzduch – ples, láska v písni umírá tu.
Tu noc choť krále zdřímla prý tak tiše.
A já, ač král jsem malé jenom říše,
týž dar ti chystám, o němž nemáš tuchu.
Své všecky písně schytám za den bílý,
by hlava tvá až na polštář se schýlí,
ti ještě ve snách sladce zněly v sluchu.