„Proč královna je truchliva?“
ptal posla se král Jan,
když přijel do Čech jednou zas
se hojit z dluhů, ran.
„Co mohlo by jí scházeti,
to sám bych věděl rád,
či nemá krásné sídlo své,
ten milý Křivoklát?
Což nemá všecko, co jen chce,
jen kyne, ve mžiku?
Či – dodal náhle zveselen –
tam není slavíků?“
– Aj, věru, těch tam nemnoho
je slyšet za noci. –
„Jak? Slavíků že málo tam?
Tu lehko pomoci!
Je v celém kraji kol a kol
mně pochytejte dnes
a všecky pusťte z večera
mi v křivoklátský les.“
Co kázal, skutkem. Královna
u oken seděla,
přes křivoklátské lesy již
noc táhla setmělá.
Hled královny se truchlivě
kams v širou nesl dál,
co nad hradem i nad lesy
svit bílé luny vzplál.
V tom jeden slavík počal pět,
a druhý, třetí vpad,
a za nimi sta řinulo
se písní v noční chlad.
Jak by les náhle rozvázal
svých tisíc jazyků,
tak pělo, lkalo, toužilo
na tisíc slavíků.
A v královninu komnatu
sám náhle vstoupil král:
„Ty slavíky jsem, choti má,
ti schytati sem dal!“
„„Ó, pane můj, je nechat měl’s,
kde domov měli, radš,
což neslyšíš, což neslyšíš?
to není zpěv, to pláč.
To pláč a kvil je pro domov,
kam nelze letěti,
pro známý les, břeh známých vod,
pro hnízdo na sněti.
Ó, pane, pochop jejich zpěv,
nech znít jej v srdci svém,
proč opouštíš, proč opouštíš
tu krásnou svoji zem?
Proč v cizích zemích touláš se
svém starém po zvyku,
ó, poslechni, co k tobě zní
v té písni slavíků!““