Sním, usmívám se... bláhové to snění
a dětinské: Už dávno jsem jen prach,
a z mého díla nic než jméno není,
jež tu tam ještě ozve v prostorách
se školských síní. – Vnuk můj sedí v škamně,
či je to pravnuk? – nevím; pne svůj zor
ke kathedře, kde starý profesor
jmenuje poety a vzpomíná i na mě.
Můj vnuk se zardí, v tváři jeden žeh,
a nadme pýchou; je mu jako vůdci,
jenž vyhrál bitvu, rozhlédne se: Kluci,
můj děd byl básník! – o, ta závist všech!
A po hodině už je v chumlu: „Děd
čí byl tak slavný?“– „Slyšels přec, že dílo
mu Šalda smet!“ „A ze Šaldy co zbylo?“ –
„Oh, je to staré, kdo by to už čet!“
Smích, vřava, souhlas, odpor. Drobná pěst
se napřáhla, zle zablýskaly oči,
padají štulce, vírem vše se točí:
„Hr, na něj!“ „Chlubič!“ „Pojdi na tu čest!“ –
Ne, nebojte se, žádná tragedie
nebude z toho, skončí to jen fraškou:
to jenom vnuk můj – či to pravnuk? – bije
se za mou slávu pravítkem a taškou.