Pod sebou zemi, blankyt nad hlavou,
života píseň zpívám jásavou:
Ó, lidé, lidé smutných dum a tuch,
jen cítit Žiju!, jenom dýchat vzduch!
Dýchat jen vzduch, jen záři slunce pít
s nebe i moře, s rosy, zrnka slíd,
ze zraku ženy, snivých jezer hor,
ji nechat vnikat do všech cév a pór.
Sluch plň vám hudba, klasy ševelí,
hrdliček smích, křik dětí veselý
a chřípě vůně, láska žhavá hruď,
vše výš a se mnou: Žití, zdrávo buď!
Křídlo mé vlajkou, jež ti mává vstříc;
celé až lidstvo zvedne k sobě líc,
pak zmizím v mraky, k Bohu zaletím:
„Slyš, rozkoš je, co bylo prokletím!“