Sic není květem půdy mojí rodné,
však chce-li se jí – ať též u nás pučí!
Má duše včelou. „Bílého až do dne“ –
ten květ ji volá – „lež mi ve náručí!
Chceš vůni pít? Mám plno vůně svodné!
A chceš-li, dám ti také krůpěj žluči,
již tomu v ránu žahadlo tvé vbodne,
kdo odhání tě, když tvůj let kol zvučí!“