Shasínám lampu – na lože se kladu –
již olej živný ke dnu došel v ní,
teď nepokojně, bojácně se chví.
Dřív silná záře a teď plamen malý,
jenž ihned shasne a hned vzletí zas,
jazýček jeho úzký, zamodralý
jen ještě mžik chce v šero líti jas.
Ó, k čemu boj ten pro ztracené věci,
líp hlavu sklonit, ruce složit v klín,
na posled lampa musí shasnout přeci,
a všude kolem jeden rozlít stín.
Chci zářit, svítit v noci tmu a stíny,
chci cítit plamen v duši plát a hřát,
vzruch síly svojí líti v poklid líný,
v tom sen můj, život, který mám tak rád.
Však jestli plamen klesat počne spěchem
a bude zmírat, dříve plný krás,
kéž zavane cos ke mně velkým dechem
a shasí světlo – na jediný ráz!