Jak z hluboka oddychla sobě,
když síně své přestoupla práh!
V svých kytic a ve věnců zdobě
si usedla jakoby v snách.
A hlavou jí arie táhly,
a davů ples v uchu jí zněl,
a potlesk tak prudký a náhlý,
a hukot, jak z moře by šel.
Tu zticha se usmála pouze
a v jedné ze starých svých knih
si nalezla v podivné touze
klas trávy a chrpu, šperk lich.
To bylo, ach, ještě tam v dáli,
tam na vsi, když voněla mez,
on utrh’ ji u staré skály,
a za ruku vedli se v les...
Ji zlíbala, jako když stůně,
a v kytice nepad’ jí hled,
ty nádherné neměly vůně,
co měl jí ten sežloutlý květ!