On srdcem Vlasti patří a já Kristu, on světu živ je a já v zátiší, a přec, ach, odpust', sladký Ježíši, cos jako vánek v šepotu a svistu
mé zavalilo srdce teplou vlnou a vzbudilo v něm rajské vůně květ; svých zapomínám pevných pout i let a divné touhy duši mám tak plnou.
Když večer okno otevru své cely, omdlévám vůní. Jak by kývaly mi všecky růže, Láska! vzdychaly, a Láska! Láska! jak by ptáci pěli.
A do noci se často dívám tmavé, tam k výšinám, kde jiskří na sta hvězd, má ruka chladná, čelo horké jest, když neslyšně tak šeptám: „Ladislave!“...
I v snách jej vídám, mezi modlitbami ten jeho milý, zpěvný slyším hlas, a svědomí mi nedí: „Zhřešila’s!“ ni víra má: „To ďábel tě jen mámí!“
I svět, i sestry zatratily jistě by krutým soudem mne jak hříšnici, ač z duše k duši most jen zářící se pne to, sen jen spojuje nás čistě.
Však Ty, viď, soudit nebudeš mne přísně, můj Ježíši, jenž’s dobrý pastýř náš, vždyť zdá se mi, že s kříže usmíváš se na mne vlídně, když čtu jeho písně.
Vždyť když je čtu, mír v duši mé je blahý, jak říkala bych slova modliteb, vždyť cítím, ach, i jemu trn a hřeb skráň probodá a zmučí snad již záhy.
Kéž na mne padne bolů jeho částka, kéž aspoň v kraji snů a vzpomínek v těch hořkých chvílích, kdy jen láska lék, smí po boku mu jíti Dobrovlastka.
Dej, Bože, duši mé se k Tobě vznésti, ať v pokoře tam klesnu k nohám Tvým a Vlasti zdar a volnost vyprosím, neb jenom v tom je celé jeho štěstí...
Cookies on Poetry Cove