Nechť mnohý pátrá lačně v našem oku,
a nastavuje ucho, kde co slyší,
my vzdáleni všech přátel jako soků,
i se štěstím, i s bolem žijem’ v tiši.
A číš, kterou nám Láska vtiskla shodná,
když letěla nám jednou nad hlavami,
i s tím, co sladké tají se v ní, do dna,
i s tím, co hořké, vypijem’ si sami.
Bez přátel všech i zvědů, závistníků,
bez posměváčků i bez tichých svědků,
již v řasách řízy ukrývají dýku,
když soucitu ti podávají špetku.
Své úsměvy si poneseme v duši
a v chvíli bolu sevřem’ rty své němé,
a nějak už ten život ve své hluši,
viď, milá duše, přece dobijeme!