Plá západ drahokamy, van moře chladněj’ dých’, co zní nad Benátkami hlas zvonů večerních:
na vodách mnohá bárka, a lev svatého Marka má křídla v červáncích. Pod bílým Mostem vzdechů,
jenž pne tu baldachýn, má loďka v tichém spěchu se noří ve vod klín, v té vodě mrtvé, tmavé
jak černá labuť plave a tiše jako stín. Kanálů klikatinou se nese její lem,
kde hlasy hlučné hynou a každý dům tak něm; kde vše, co lká i zpívá, jen v tiché echo splývá
se sladkým soumrakem. Paláců starých sláva kol v mrtvé kráse spí, omítka opryskává,
a kámen padá s ní, však sloupů mramor bílý se skvěle pne v té chvíli, v té záři večerní.
Mdle velké šedé domy a chrámy v bílých snech se shlížejí a lomí v těch vody zrcadlech;
řad kolů – klášter – vzadu se směje zeleň sadu, zkad cítit růží dech. Vždy víc a víc se smráká,
zdi kol jak tesy skal, stín v náručí stín láká, vše splývá ve tmy val, tu tam jen světlo třpytné
jak bludná hvězda kmitne, v níž soucit byl se vzňal. A ticho vše. Člun časem projíždí mostní sluj,
tak dutým zní to hlasem, když vzkřikne lodník můj, že příšerný sen stoupá mi v skráň, co loď se houpá –
ó, černý člune, stůj! Ta mrtvá tmavá voda, můj lodník – mračný kmet, to ticho – jaká shoda!
to podzemní je svět! to Styx – za živých meze mě Charon starý veze, zkad nevrátím se zpět.
Ó, zpátky, převozníku, z těch smutných tvojich řek, já zapomněl jsem v mžiku, když Smrti hnát mě vlek’
na jednu z živých výsknout, na jedny rety vtisknout svůj slední polibek! Snad hlavu nyní kloní,
a přes bledou jí pleť se řinou slzy – pro ni, ó, pro ni ještě teď! Nač vlhnout mají ty oči?
Ó, věř, že ke mně skočí a – pak si tedy jeď! Však dál člun černý pluje vstříc stínům jen a tmám,
sny převozník můj snuje, a já tak sám, tak sám hle, pluji v říši duchů – v tom slyším plno ruchu,
sta světel padá k nám! To Canal grande září, a ten tam hrozný sen, již jedem’ v stínů šláři
z kanálů úzkých ven, a já, jak ze tmy pluji, ta světla pozdravuji jak žití nový den!
Cookies on Poetry Cove