Jen z našich činů, dum a citů změn,
ze známých tváří, slov, jež kdo nám šepce
neb hřímá v žití, tiše tak a hebce
své obrazy tká ve spánku nám sen.
Leč malé dítě, spící na kolébce,
hle, usmívá se v sněhu svojich plen,
je hlucho pro svět, zříc má úděl slepce –
ach, o čem tomu zdát se může jen?
Ó, pravda-li, že sen je odraz žití,
pak rtíky své když stáhne do úsměvu,
z jiného světa sen jen musí sníti.
To jistě ve snách letí hvězdnou tiší,
kol něho zástup andělských je zjevů,
a hudbu sfér se linout dosud slyší.