Šel člověk smutnou krajinou
a močálem a bařinou,
a bázeň padla v jeho líc,
neb večer tměl se víc a víc.
Tu náhle jako svíčička
se před ním kmitla bludička,
a čarovná a spanilá,
kol hrála si a tančila.
A zpívala: Pojď za mnou jen,
já budu plát ti jako den,
ó, pojď, jen pojď, mě v pohledu,
já v krásný svět tě vyvedu!
A člověk šel. Tu nad hlavou
mu jasnou září modravou
zaplála hvězda spanilá
a stříbra hlasem zvonila:
– Kam, bláhový, jdeš? zpět, ó, zpět!
Jdeš v kal a propasť, v moře běd,
jsem hvězda tvá a na stráži,
já cestu tobě ukáži! –
A člověk jak tu sám tak šel,
k té hvězdě své se zahleděl
a potom rozpjal náruč svou –
za kmitající bludičkou...