Jediným mihnutím, jediným švihnutím
padne těch vonících květů!
Kosa má z ocele stíná je vesele
v širokém, blyskavém letu.
Lépe tak, květy, vám, vždycky si myslívám,
padnouti ve slunci na zem,
nežli se dočkati vichrů a vývratí,
zachvět se studeným mrazem.
Než se den nachýlí, budou jak mohyly
vysoké kupy stát v pýše,
večerem podletí květů duch poletí
k obloze hvězdné z nich výše.
Na ten květ zkosený ulehnu znavený,
v dálné se zadívám světy,
jak hvězdy kmitají, jak hvězdy padají
jako mně pod rukou květy.
Jistě tam nad nimi, nad květy zářnými,
rukou se rozmáchl kdosi,
jediným mihnutím, jediným švihnutím
statisíc na zem jich skosí.